Podivný puč, podivný prezident a podivný přítel na Bosporu

Podivný puč. Brzy to bude měsíc, co se část Turecké armády, alespoň dle oficiální verze, pokusila převzít kontrolu nad zemí a ukončit vládu prezidenta Erdogana.

To jak celý puč dopadl a hlavně proč je tématem debat všech možných odborníků. Už jen zázračné úniky Erdogana a jiných prominentů režimu, těsně před příchodem vzbouřenců, piloti, kteří měli na mušce letadlo tureckého prezidenta, ale nestříleli, protože jim docházelo palivo a jiná naprosto nelogická rozhodnutí pučistů, prostě musí vést k poznání, že „všechno je jinak“.

Mě osobně všechny události vedou k přesvědčení, že jsou vlastně možné jen tři verze:

1. Naprosté zoufalství armádních velitelů, kteří připravovali puč, narychlo a stylem „Hop nebo Trop“. Což však vede k otázce co je donutilo k takové riskantní operaci. Jinými slovy co na ně Erdogan chystal, že se snažili o takovýto zoufalý pokus jak zvrátit situaci.

2. Naprostý diletantismus armádních velitelů Turecka, což, odmyslíme li si okolnosti, není zrovna skvělá vizitka pro jednu z největších armád členů NATO.

3. Velitelé prostě „sedli na lep“ hrám tajných služeb, dirigovaných Erdoganem. Přičemž se stali figurkami ve hře o získání absolutní moci pro Tureckého prezidenta. Neboť právě takový nezdařený puč, byl přesně tou záminkou, kterou Erdogan potřeboval, aby se mohl zbavit všech svých oponentů.

Pokud se snad někomu zdá být přitažené za vlasy, aby někdo inscenoval, podobnou záležitost, při které umírají lidé, „jen“ pro splnění svých cílů, tak doporučuji zabrousit do historie a to i poměrně nedávné. Vlády a mocní různých zemí byly schopni skutečně všeho, od střílení na vlastní vojáky či civilisty, přes potápění vlastních lodí, až po „zjištění“ přítomnosti zbraní hromadného ničení u nepřátelsky naladěného státu. A to vše pro to, aby bylo možno ukázat na veřejného nepřítele a ospravedlnit své další kroky.

Dle oficiálních vyjádření Turecka hned po potlačení puče, se celé akce na straně rebelů účastnilo jen několik stovek, maximálně tisícovek vojáků.

Jak si tehdy vysvětlit ty desítky tisíc vyhozených, či rovnou uvězněných lidí všech možných profesí, pro které si přichází tajná Turecká policie? Skvělou a hlavně superrychlou prací Tureckých vyšetřovatelů těžko.

I velký naiva, tak musí uznat, že se jen dostalo na „černé listiny“ Erdoganových nepřátel. Protože nyní, stačí každého nepohodlného nařknout z toho, že je pučista nebo alespoň „schvalovač“. Což v současném Turecku absolutně stačí k likvidaci dotyčného.

Jasným vítězem nepovedeného puče, ať už je ve skutečnosti řídil kdokoliv, je tedy Současný Turecký prezident, který tak konečně získal moc, po které toužil.

Podivný prezident.

Bašár Asad, je obecně považován za diktátora. Přesto i on se nazývá prezidentem, i on, dle svých slov, bojuje s pučisty a i on sám sebe považuje za největší dobro pro svou zemi. Jaký je tedy rozdíl mezi ním a Erdoganem?

Erdoganovo pojetí demokracie, o které nyní velmi rád hovoří, už svět zná. Zastrašování a likvidace odpůrců, politické procesy, uzavírání kritických novin, či postupná opětovná islamizace země, to vše se dělo už dávno před červencovým pučem.

Když v roce 2013 vypukl v Turecku obrovský korupční skandál, do kterého byla zapojena řada prominentů Erdoganova režimu, včetně jeho syna, vyřešil Erdogan problém po svém.

Policisté, prokurátoři a soudci, kteří byli do vyšetřováni zapojeni, byli jednoduše vyhozeni, aby pak následně nově dosazení vyšetřovatelé konstatovali, že k ničemu takovému nedošlo a že nejsou žádné důkazy..
Erdogan se svou tohou po moci nikdy netajil, několikery snahy o změnu ústavy mu zatrhla opozice v parlamentu. Nyní se to už nestane.

Nezdařený puč, mu konečně vtiskl do rukou veškerou moc a každý kritik, bude jednoduše odstraněn jako příznivec pučistů. Opozice v Turecku tak přestala fakticky existovat. A pokud vůči vládě není žádná opozice, rozhodně nemůžeme mluvit o demokracii.

Už jen ty monstr akce demonstrující, že lid je se svým prezidentem (vůdcem) s povlávajícími rudými prapory mi něco sakra připomínají. A fakt, že ti, kteří v historii také stáli na stupínku před davem, měli všichni pod nosem knírek, je asi jen hloupá náhoda..

Podivný přítel na Bosporu.

Někdo by si mohl říci, že nám to může být ukradené. Co je nám po nějakém Turecku, vždyť svých problémů máme dost.

Jenže Turecko je nebo by mělo být, náš spojenec, neboť stejně jako my je členem NATO. Ovšem co je to za spojence, který již několikrát odmítl přispět svým dílem do Aliančních akcí?

Už jen jeho zapojení v boji proti ISIL, kdy dlouhé měsíce odolávalo žádostem o akci vůči těmto teroristům, aby nakonec vyhlásilo válku terorismu a začalo s bombardováním.., bohužel Kurdských jednotek, které jediné, s ISIL bojovaly a za cenu nesmírných obětí s ním, na rozdíl od např. skvěle vybavené Irácké armády, dokázaly i vítězit.

Nemluvě o skutečnostech, které naznačují, že Turecko naopak velmi dlouho s islamisty obchodovalo, stalo se přestupním místem pro zahraniční bojovníky mířícími do Sýrie a vůbec na svém území tolerovalo různé aktivity islamistů. Mimochodem, za zveřejnění podobných informací byli dotyční turečtí novináři posláni do vězení.

Turecko je však také kandidátem pro vstup do EU. Přesto Erdogan neváhá Evropu vydírat výhružkami o vypuštění uprchlíků na evropské území, pomineme li fakt, že řada lidí v Turecku, si z uprchlíků udělala velmi dobrý byznys, kde se i ty střízlivější odhady pohybují v miliardách Eur.

Přes to všechno jak Washington, tak Brusel mlčí. Nejsou žádné silácké projevy o „Nutnosti demokratického řádu, či respektování lidských práv“, jak jsme v minulosti byli zvyklí v jiných případech.

Vídáme jen opatrná prohlášení typu „povytažené obočí“ a především politiku ústupků.

Jsme totiž opět u tzv. „vyšších zájmů“, kde už ta demokracie a práva nejsou až tak důležitá.

USA potřebují Turecko jako protipól Rusku. Vždyť Turecké základny byly jedním z hlavních důvodů, proč bylo Turecko do NATO přijato. A Turecká armáda je jednou z největších v Alianci, i když v podstatě závislá na amerických a německých zbraních. Jenže USA raději bude jednat s diktátorem, než aby se Turecko přiklonilo k Rusku (což se stejně děje).

Stejně tak EU by mohlo zavést proti Turecku hospodářské sankce, vždyť vývoz do EU je 40% Turecké produkce. Jenže k tomu nemá v EU nikdo dost velké „koule“. Rozhodně ne Angela Merkelová, jejíž Německo dnes v Bruselu udává tón, a která Turecko potřebuje k zastavení přílivu uprchlíků do své země, jelikož dnes už jistě ví, že „To nezvládnou..“.

Jsme tedy svědky zrození nevyzpytatelného diktátora, hned za hranicemi EU a to za tichého souhlasu mocných, kteří jindy „vyvážejí demokracii“ o sto šest.

Tak si na to vzpomeňme, až zase budou světu kázat.