Mnichov nebyla jen zradou spojenců, ale především našich vlastních elit..

Události předcházející Mnichovské dohodě z roku 1938 i ty, které následovalyjsou dostatečně známé, co mne však nepřestává fascinovat, je rozhodnutí naší tehdejší politické reprezentace podvolit se.

Nezměrná mašinérie slavného Německého Wehrmachtu, proti malé zemičce, kterou nejen že opustili spojenci, ale ještě ji hodlaly napadnout i další země. Cožpak šlo nepodvolit se, vyvolat válku a dopustit zničení národa?

Šlo, zvláště, když spousta z toho není pravda..

Po desetiletí jsme byli krmeni povídáním o tom, jak mocná proti nám tehdy stála armáda, i o tom, jak neschopná a slabá byla ta naše, s nedokončenými opevněními a zastaralým letectvem, či minimálním počtem tanků.  Tyto mýty však spíše jen měly omluvit jednání tehdejších aktérů a později se komunistům staly skvělým propagandistickým nástrojem. Přitom mnohdy vycházejí ještě z nacistické před Mnichovské propagandy! Jaké, že tedy jsou nejčastější Mnichovské bludy? 

1. Bojovat chtěli jen Češi.

Tehdejší republika měla zhruba 14 milionů obyvatel, z nichž jen zhruba 6,5 milionu tvořili obyvatelé české národnosti, zbytek byli převážně Slováci, Němci a příslušníci dalších menšin. Velmi často se tak uvádí, že tito by své povinnosti nesplnili a nechali v tom Čechy samotné. Velmi často se přitom ukazuje na Slováky, kteří přece chtěli vlastní stát a o Němcích, se to předpokládá jaksi automaticky.

Přitom drtivá většina Slováků a také velké množství Němců splnila svou povinnost a v době mobilizace nastoupila přesně dle rozkazu k obraně státu.

2. Zůstali jsme sami proti přesile. 

Jednou z nejčastějších lží je, že Československo zůstalo samo, bez jakýchkoliv spojenců. Přitom se zapomíná na země malé dohody, tedy Rumunsko a Jugoslávii. Příliš se nehovoří ani o tom, že se v Rumunsku na konci září 1938 realizovala první fáze mobilizace a Bukurešť prohlásila, že se chystá splnit své závazky v případě, že ČSR bude napadena Maďarskem. Navíc Rumunsko bylo ochotno umožnit přesun zbraní ze Sovětského svazu, což mohlo být pro dlouhodobější boje vysoce důležité.

SSSR sice nechtělo posílat své vojáky, ale v otázce výzbroje a vojenského materiálu, už to bylo něco jiného. Navíc SSSR tehdy výslovně deklaroval, že jestli Polsko zaútočí na ČSR, tak mu Moskva ihned vypoví smlouvu o neútočení, což by fakticky znamenalo válku. Je proto dost sporné, zda by se Maďaři a Poláci v takové situaci k německé agresi opravdu připojili. Minimálně tedy na začátku, což by pro ČSR znamenalo boje „jen“ proti Německu.

Mimo to se v řadě zemí začali organizovat muži, kteří byli ochotni vyrazit do Československa jako dobrovolníci. A to včetně armádních důstojníků. Což by celému boji přidalo mezinárodní kredit.

3. Velká početní a technologická převaha Německé armády nad ČSR

Dalším často uváděným důvodem, proč se nebylo možné v roce 1938 Německu bránit, jsou slova o „Obrovské a vysoce motorizované válečné mašinérii Wehrmachtu, vybavené velkým množstvím moderních letadel a tanků, které se měla bránit početně slabší československá armáda se zastaralým letectvem, v nedokončeném opevnění a prakticky bez tanků.“

Už ona představa plně motorizovaného Wehrmachtu, je spíš odkazem na dobovou propagandu, ve skutečnosti byla německá armáda motorizována sotva z 10%, zbytek obstarávali koně. A když vezmeme v úvahu, že oproti tomu, byla československá armáda motorizována ze 40%, pak těžko říct, kdo tu byl zaostalý.

Teze o zdrcující převaze je také podporována uváděním počtů obrněné techniky obou armád. Vždyť počty tanků, byly asi 2400 ku 400 ve prospěch Německa. Zdánlivě jasná převaha, však bere za své ihned poté, co si rozklíčujeme jednotlivé použité typy.

Z oněch 2400 ks  německé obrněné techniky, totiž drtivou většinu tvořily typy PzKpfw I vyzbrojené kulomety (a tedy s prakticky s nulovou hodnotou v tankovém boji) a PzKpfw II s 20 mm kanonem. Jen zhruba něco kolem 200 tanků tvořili moderní typy PzKpfw III a IV.

V obrněných silách armády ČSR, se pak sice také vyskytovaly kulometné tančíky TK vz. 33, bylo jich však pouze 70 ks. Zbytek vozidel tvořily vynikající lehké tanky LT vz. 34 a LT vz. 35 nesoucí kanony kalibru 37 mm s lepší průrazností než ty německé, případné tankové bitvy by tak byly na poměr sil zcela vyrovnané.

Stejně tak početní stav armád nesvědčí nijak zvlášť o zásadní německé převaze. Německo sice mělo asi 75 milionů obyvatel, jenže potenciál této masy se mohl využít především v dlouhodobém konfliktu a ne relativně krátké válce, jaká by nastala v boji s ČSR. Ve skutečnosti tak mohli na podzim roku 1938 Němci nasadit jen něco přes 1,6 milionů mužů, oproti zhruba 1,2 milionům vojáků, které zmobilizovala ČSR. Z nichž navíc značná část byla pevně usazená v pohraničním opevnění.

Při srovnání letectev obou zemí, je již Německá převaha zřejmější. Zatímco letectvo ČSR mohlo počítat se zhruba 1500 letadly všech typů, Luftwafe měla k dispozici 2400 letounů, z nichž asi 1500 tvořily nové typy. Navíc Německo disponovalo vynikající moderní stihačkou  Bf 109, zatímco stíhací letectvo ČSR tvořily již zastarávající dvouplošníky Avie B-534.

Jenže „stodevítky“ tvořili v roce 1938 jen menšinu Německého stíhacího letectva, kde většinu stále ještě tvořily, proti Aviím mnohem horší, dvojplošníky Heinkel a Arado. ČSR navíc disponovala několika desítkami moderních bombardérů Avia B-71, získaných na základě licence ze SSSR.

Luftwafe by určitě postupně získala leteckou nadvládu ve vzdušném prostoru, nikdy by však zřejmě nedokázala eliminovat Československé letectvo úplně. Navíc nadcházející počasí letecké válce nijak nepřálo. Zůstává tak s otazníkem, nakolik by byla Luftwafe schopná podporovat pozemní armádu, což byl její hlavní úkol.

 Ostatně o rok později, mnohem silnější Luftwafe v boji s Polským letectvem, jež zdaleka nedosahovalo kvalit toho Československého, ztratila více než 500 strojů a Poláci dokázali létat po celou dobu až do kapitulace.

Důležitá je také otázka, jak dlouho by byla schopná Luftwafe tuto nadvládu udržet..

4. Německo bylo na rozdíl od Československa na válku připraveno

Pokud je možné o předcházejících řádcích vést nějakou polemiku, pak toto je ten největší a naprostý blábol, neboť situace byla zcela obráceně!

Již záhy po nástupu Hitlera k moci, pochopili v Praze, že ČSR hrozí v budoucnu konflikt s Německem a začali se na tuto variantu připravovat. Československá armáda měla díky místnímu zbrojnímu průmyslu k dispozici velice kvalitní pěchotní výzbroj a řadila se v tehdejší době ke světové špičce. Jako jedna z mála zemí, také byla schopna dodávat vlastní armádě výzbroj všech typů a nebyla závislá na jejich dovozu. Němci, přestože byly v řadě odvětví také na špici, měli mnohem horší dělostřelectvo a celkově horší úroveň pěchotní výzbroje oproti Československé armádě. Nové zbraně a technika byly sice zaváděny do výzbroje, ale značně pomalu a v ozbrojených silách stále tvořily menšinu. Německo také nedisponovalo dostatečným počtem vycvičených vojáků. Vojenských profesionálů a těch se zkušenostmi ze Španělska byla tehdy výrazná menšina.  Na rozdíl od ČSR, totiž mělo zavedenu povinnou vojenskou službu teprve třetím rokem a muselo tak ve velké míře spoléhat na starší záložníky, jejichž efektivita byla, mírně řečeno, sporná.

Jak už bylo řečeno, Německo také ani zdaleka nedosahovalo žádoucího minimálního přečíslení 2:1 ve prospěch útočníka. A to navíc v situaci, kdy by se do středu ČSR, musel Wehrmacht probít, přes sice nedokončené, ale díky bezproblémové mobilizaci, plně obsazené a silně bráněné pohraniční opevnění. To i přes své slabiny, vyvolávalo u Němců značné obavy a německá generalita odhadovala, že prvosledové jednotky útočící na opevnění, budou mít až 60% ztráty!

Československé opevnění, je také často kritizováno, jako ve výsledku neužitečné, především s odkazem na francouzskou Maginotovu linii, kterou Němci z velké části obešli. I zde však docházelo k mnoha tvrdým bojům, kdy opevnění výrazně zpomalilo Německý postup a způsobilo útočníkům nemalé ztráty.

Na rozdíl od Francie však Československé velení počítalo s tím, že opevnění bude překonáno. Zatímco pro Francouze, bylo překonání Maginotovy linie začátkem konce, české válečné plány s touto možností nejen počítali, ale byla zahrnuta do celkové strategie. Hlavním úkolem opevnění totiž nebylo Němce zastavit, ale zpomalit, nasměrovat do žádaných směrů a především oslabit. Po jeho překonání pak na Němce čekala druhá část ozbrojených sil, tzv. mobilní armády, které se měly s Němci střetnout v klasickém manévrovacím boji.

Pro české velitele, by pak nebyla překvapením ani vysoce mobilním bojem taktiky Blietzkriegu, která později slavila takové úspěchy. Většina československé generality totiž prošla ruskými legiemi, kde hrála prim hlavně vysoká mobilita a manévry. Nebyli tak zatíženi doktrínou poziční války stejně, jako jejich západní kolegové. Naopak, československá armáda provedla ve třicátých letech řadu cvičení na obranu, proti této německé taktice.

V mnohé literatuře se píše o desítkách, ne-li stovkách německých divizí, připravených k útoku na ČSR. Jejich autoři však zřejmě zapomínají rozlišovat Wehrmacht ze září roku 1938 od září roku 1939, či dokonce 1942, kdy byla německá branná moc na vrcholu sil. Německé divize byly stále na mírových stavech, nedostávalo se materiálu a mnohé dokonce existovaly jen formálně, když jejich mužstvo bylo stále ještě ve výcviku.

Katastrofální však byla především totální nepřipravenost Německa na válku jako takovou. Zatímco ČSR mělo připravené zásoby paliva a munice na dva až tři měsíce bojů, Wehrmacht měl zásoby maximálně na měsíc a Luftwafe dokonce jen na asi dva týdny intenzivních akcí. Ona zmiňovaná letecká nadvláda by tak zřejmě netrvala příliš dlouho. A vzhledem k tomu, že i ty nejpesimističtější odhady hovoří o tom, že by se pozemní armáda ČSR dokázala bránit šest až osm týdnů, je velkou otázkou, co by asi tak Wehrmacht dělal po vyčerpání zásob.

Věděl to?

Řeč je samozřejmě o prezidentu Benešovi, na kterém ležela tíha zodpovědnosti za rozhodnutí, která měly mít vliv na následující vývoj a budoucnost ČSR. Německá propaganda přitom jela naplno a Hitler hřímal o zničení Československa každý den z rádia. Informace o skutečném stavu věcí, které máme dnes, tehdy pochopitelně nebyly k dispozici a tak nezbýval než vlastní odhad a osobní statečnost. Poněkud jiné světlo však na situaci vrhají nedávná zjištění historiků o působení československé rozvědky na území třetí říše. Tato síť složená ze značné míry z německých antifašistů, zasahovala do široké oblasti včetně vysokých míst v ozbrojených složkách třetí říše a podávala značné a velmi přesné informace o skutečném stavu věcí. I jen průměrné analitické oddělení tajné služby tak mohlo být schopno podat vcelku reálný obrázek o stavu protivníka.

Otázka tedy zní, zda Beneš tyto informace měl a zda byl ochoten se na jejich základě rozhodnout. A já tvrdím, že ne.

Podle mého názoru byl totiž Beneš skvělý diplomat, s nespornými zásluhami o stát, jež se však neměl nikdy stát státníkem.

Podle všeho byl Beneš především narcis, zahleděný do sebe, který se snažil vše rozhodovat sám bez přihlédnutí k jiným názorům. Beneš ani v krizových dnech podzimu 1938 nepochopil, že je načase odložit diplomatické kufříky a vzít do rukou vojenské mapy. Po lavírování a nakonec i zradě Francie s Británií se do sebe jakoby zhroutil, vůbec neposlouchal rady svých generálů a jen neustále opakoval, že jsme zůstali sami. Jeho protiústavní krok, kdy potvrdil Mnichovský diktát i bez posvěcení parlamentu a pozdější abdikace, kdy nechal zemi takříkajíc svému osudu, jen potvrdila, že nebyl schopný ustát krizové momenty, což pak potvrdil svým chováním o deset let později.

Beneš sice později tvrdil, že svým rozhodnutím chtěl zachránit evropský mír i za cenu oběti na Československu, toto své tvrzení však mnohokrát popřel, když v jiných případech tvrdil, že již na podzim roku 1938 věděl, ževálka bude, a že její obětí budou především Francie a Velká Británie.

Škoda tedy, že jsme v těchto krizových dnech, neměli ve svém čele, někoho statečnějšího.

Otázka totiž nezní, zda jsme se mohli bránit, ale zda jsme nemohli vyhrát.

Výše uvedené a historicky doložitelné skutečnosti dokazují, že proti sobě, stáli v září víceméně rovnocenné armády a ona drtivá převaha Třetí říše nad ČSR, existovala pouze v Hitlerových výhrůžkách a propagandě doktora Goebbelse. Německo nejen, že nebylo připraveno na válku, ale nebylo schopno ji ani na delší dobu zazdrojovat. Pokud by se tedy nekonalo zázračné „bleskové vítězství“ a německé síly by nedokázali československou armádu rychle rozdrtit, čekaly by Němce týdny úmorných bojů, se značnými ztrátami vojáků i materiálu. Německo by jen těžko mohlo v dalších měsících a letech pomýšlet na nějakou silovou politiku, zvláště když by svět viděl, že není tak silné, jak se chvástá.

Navíc, pokud by československá armáda místo kapitulace, zatáhla Němce do zdlouhavých ústupových bojů směrem ke slovenským hranicím, nezískalo by Německo nic víc, než spálenou zemi. Tváři v tvář docházejícím zásobám, by pak navíc museli zahájit ústup do Německa k zaujetí obranných pozic. ČSR by patrně neměla zdroje k obsazení nějaké významné části Německého území, nicméně by určitě donutila Němce k jednání o příměří, jehož logickým důsledkem by bylo odstranění Hitlera a nacistů od moci a otočení kormidlem historie o 180°.

Žádná druhá světová válka, žádný Holocaust a žádné miliony mrtvých. To vše v důsledku statečnosti jedné malé země a její politické reprezentace..

Já vím, je to „Coby, kdyby..“ Ale nám by zůstala páteř, svědomí a hrdost.

Jako poslední tak vyvstává otázka „Nač budovat armádu, když ji pak nejste ochotni použít?“